Slib

Všechno je jako zlý sen,
ve zlou noc
proměnil se den,
blesky pohlcují nebe,
hromy ničí veškerý klid,
nevěřím ničemu - ani v sebe,
zachraňte mě někdo..!
A nechte mě žít...

Za této temné noci
dávám sama sobě slib,
ten pocit mě už nikdy
nebude mít ve své moci,
už se nedopustím
dalších chyb.

Své životní předsevzetí
s jasným úmyslem ho dodržet,
tak dlouho,
dokud nezmění se svět,
možná rok,
možná víc let,
dokud budu dýchat
a všem tiše závidět.

V tuto nevlídnou noc
sama sobě přísahám,
nechtěla jsem tak moc,
ale přesto prohrávám,
proto dodržím,
co jsem si slíbila,
nenechám lásku,
aby mě zničila...

Ještě nic jsem nemyslela
tak vážně jako tento slib,
jen něco jsem zkusit chtěla,
poučit se ze svých chyb.
Mělo to být snadné,
jak moc jsem se mýlila,
co znamená moje slovo..?
Jeho moc jsem zlomila...

Ani jsem se nebránila,
neměla jsem dost sil,
i ten zbytek mě
kvůli pár slovům
navěky opustil...
Jsem uvězněna
v hlubině pocitů,
teď už nechci pryč,
nechte mě tu...

Řekněte mi někdo,
že nebyla to další z chyb,
i přesto, že jsem
porušila slib
utkaný z bolesti
na cestě ke štěstí...

Řekněte mi někdo,
že chyba nemusí být chybou,
že zdání klame,
po trpkých zkušenostech
jen slzy v očích zbydou,
ale teď už ne, prosím,
ať takhle vše zůstane...

Ať navždy šťastná jsem,
ať hloupé sliby zmizí,
ať podám si ruku
se svým osudem,
jenž dosud mi byl cizí,
ať dotknu se hvězd,
ať z výšky spatřím svět,
ať mám navždy lásku
a nemusím závidět...