Pokora

Střípky štěstí se rozlétly po její duši.
Záhony růží popraskaly pod žárem letního slunce.
Tam kdesi v dálce,
tam kdosi tuší ...
zima teď panuje
zima je král.

Mrazivé doteky včerejší lásky
topí se v krůpějích ledových slz.
Rozpadlé na kusy,
v lednu i v máji
neslyšně padají na tmavou zem.

Dívá se pokorně vstříc světa bytí,
než hlasy ustanou, chce cosi říct.
S tlukotem srdce a svěšenou hlavou,
hledí však do dálky, nepraví nic.

Nikdo si nevšiml jejího stesku,
který je ukrytý za bílou zdí.
V zámecké zahradě, pod starou lípou
sen o svém životě bezradně sní.

S prohrou se smířila.
Nač věčně doufat?
V paprscích slunce se i láska ztratí.
Na věčné rány je lépe si foukat ...
Svět lepší nebude!
Co tedy chtít!