Klečíš na kolenou!

Tolikráte jsem tě opustil
a ty klečíš přede mnou,
jsou mi to ale pošetilé hry,
ze kterých rázem vycouvám.

Umřela‘s v mých snech,
já v nespoutaném proudu,
kde natahoval jsem ruku,
po té osudné touze prach.

Vzpomínky mysl zamoří,
zpátky v našem obrázku,
někde uvnitř to i zabolí,
když klečíš na kolenou.

Má postel je tvou rakví,
velkou zahradou temna,
zhypnotizovaná nocí,
se tiše odrazíš ze dna.

Jsi odsouzena k vině,
beznadějný človíček.
Žiješ jen v mracích,
kde mluvíš s ptáky.

Není to bolest, je to hra a Ty jsi na tahu!