Toť otázka ...

Už přes rok jsem Tě neviděla,
tvou tvář už skoro zapomněla.
Bolest už skoro celá odešla,
i vzpomínky na Tebe jsem téměř obešla.
Začals pro mne být cizí pán,
už neřešila jsem otázku co Shakespearův dán.
Klidné a bezstarostné spaní,
už nerušilo mé ze sna lkaní.
V tom tys mě znova oslovil,
tíseň mou taks zase přihnojil.
Já už nechci, já mám z Tebe strach,
a srdce mé už zase bije na poplach.
Z mých slov napsaných Tobě,
ty tušíš, že city mé leží už dávno v hrobě.
Taky ty víš, že je umíš vzkřísit,
však lektvar správný budeš dlouho mísit.
Zavolals mi, prostě se ti chtělo,
mé srdce, ale zaskučelo.
Chceš mě vidět, neznám důvod,
marně hledám myšlenky té původ.
Teď cítím už jen strach,
nechci aby to byl vzpomínek naších krach.
Ty píšeš pořád, neustále,
já chtěla bych jít, ale dále.
Jen nevím jestli cestou svou,
či do dveří Tvých pokud se mi otevřou …