Kmet 2. část

„Říkala jsi, že skládáš básně.
O čem skládáš nejčastěji? O lásce?“
„Ne, skládám o svých pocitech.
Neskládám o žádné školní docházce.“

„Neříkám, že skládáš o škole,
obzvlášť když ji hluboce nesnášíš.
Co můžeš, navíc ty, vědět o lásce, ne?“
Chlape, co ty víš! Dost mě zarážíš!

„Vím dost, náhodou. Mohla bych vyprávět.
Nejdříve se zamilujete a jste šťasten.
Říkáte si, že to je snad zázrak, nebo co,
protože propadnete těm všemocným slastem.

Začala jsem psát sebelítostivé básně,
jenže jsem se tím ukázala ve špatném světle,
byla jsem slepá a cítila se šťastně.
to byla chyba, mě, jedné květiny odkvetlé!

Poté, co jsem si vše uvědomila a změnila se,
přestal si mě všímat, nechápu proč,
nevysvětlili jsme si to, vlastně ani nemohli.
Pěkné dávno zmizelo. Bůhvíproč.“

„Proč jste si nepromluvili?“
„Nešlo to, zkrátka a dobře.“
Svěřování cizímu člověku je fajn.
„Měl krásné červené tváře.“

„Vlastně mi ho připomínáte.“
„ten člověk je stejně starý?!“
„No… tak nějak…
…existují i nezdary…“

„To jistě ano…“
„A chápete mě?“
„Moc ne.“
„Děkuju pěkně.“

A v ten okamžik na mě udělal kukuč,
tak upřímný, tak krásný, tak… nezapomenutelný!
oba jsme se v tu chvíli začali smát.
Takový obličej chápavý – pro mne nesmrtelný!

A já zjistila, že jsem se nejspíš zamilovala.
Do chlapíka s brýlemi a upřímnýma očima.
Do muže, jenž mi celou cestu naslouchal,
do pána, s nímž mi bylo po celou dobu moc príma.