Kmet 3. část

„Podívej, přestalo pršet,“zvolal vítězoslavně.
Já mu ale hleděla do modrých očí soustavně.
„Áá, tady končím, vystupuji.“
„Cože?“ „Skutečně, nelaškuji.“

„Počkejte!“ křikla jsem za ním.
Otočil se. Já mu v tom momentu vlepila pusu.
Usmál se a oplatil mi ji.
Ten polibek s příchutí ananasového džusu.

„Prosím, nechoďte. Kam vlastně?“
Vykřikla jsem, chytíce ho za ruku.
Pohladil mě po hlavě. „Za ženou,“
pronesl do tónu mého srdce tluku.

Zůstala jsem sedět bez hnutí.
Vše už mi bylo jedno.
I to, že už pěknou chvíli svítí světlo.
Byl pryč. A s ním všechno!

Po skončení tohoto příběhu přišli tři kluci.
Prý jezdí hrát po republice a pochází z Litomyšle.
Během vteřiny mi začali lézt pořádně žlučí.
Má nálada tímto vypadala otráveně, né-li sešle.

Po nějaké chvíli, jež se mně zdála věčná,
sebrali se a prý abych se zvedla též a šla se dívat, jak hrají.
Proč ne? Ať mě nepomluví, že jsem nevděčná.
Kráčeli jsme do jídelního vagonu plného šálků kakaí.

Další luxusně vyzdobený vagón obývali umělci.
Tedy malíři, kteří stáli na štaflích a malovali zdi.
Oháněli se štětci jako s motykami zemědělci.
Prý že musejí chvátat, jinak je čeká trest, pokud se zpozdí.

Stál tam jeden malíř. Když jsme procházeli, ohlédl se.
Vyzval mne, abych domalovala známku na dopise.
Vylezla jsem po štaflích za ním. Jemně táhl mou rukou.
Nakonec se vydařilo. Usmál se, mrkl, tváře mu rudnou.

Ale no tak, pokračujeme dále. Honem.
Další vagón. Tentokrát v něm dva muži hrají florbal.
Kam že jsme to šli? Určitě si nevzpomenem.
Můžeme zůstat a zahrát si s nimi. Co to? Fotbal?

Jeden muž hrál a trénoval, druhý doporučoval hokejky.
Hráli jsme pár minut, dokud mě div k smrti neuhnali.
To byla pořádná zábava! To byly panečku přestřelky!
Ti tři kluci, achich, div by mě k infarktu nedohnali!