Láska je sněhová vločka

Svůj unavený zrak,
upřela jsem teď na mrak;
fujavice mě obtáčí a sílí,
meluzína zas do uší mi kvílí.
A já náhle vím,
co dříve halil stín,
že právě neskládám báseň
a v těle nehoří mi vášeň.
Ten náš cit je jak rampouch a led;
je jak sněhová vločka, co roztaví se hned,
na pohled se sice třpytí,
uvnitř nás však studí.
Teď už to nelze změnit; konec se blíží,
ptáci už příchod jara vyhlíží.
Jak slunce vstává,
náš život zhasíná.
Ještě položím na tvou hruď ruce;
neslyším nic...., jen tvé srdce.
Čas míjí,
i další lásky umírají,
hvězdy o nich navždy vyprávějí.