Malý životy.

V prázdným bytě,
rozlitý mlíko na podlaze
a dvě rozsvícený svíčky na stole.
Můj těkavej pohled
klouže po nahým těle v zrcadle
a utíká k městu za oknem.
A možná nejsem sama,
která nespí.

Pocit prázdnoty,
opětovné volání o pomoc,
ve velkoměstě mi nikdo nepomůže.

Předvánoční panika
dusí mě zevnitř,
nedokážu se bránit
násilníkovi v parku.
Jsem moc slabá,
abych mohla utíkat.
Každej jednou
/někteří víckrát/
prohrává svůj boj.

Odjíždím od tebe,
uprostřed noci,
odjíždím cejtit to štěstí z naší lásky,
který nedokážu mít s tebou.

Přestala jsem strhávat nálepky,
lakovat si nehty,
chodím brzo spát,
kafe piju jen příležitostně,
opíjím se jen příležitostně,
kouřím jen příležitostně.
Ale podvádím tě pořád.
Bez důvodu.
A s rozkoší.

Neposlouchám tě,
i když si myslíš že jo.
Neposlouchám celej svět.
Protože mě nezajímá.
Obřadně pálím sešity z matiky,
obřadně utíkám z domu.

Snažím se najít bod,
kde bych byla „fakt šťastná“.
A snažím se,
abys prostě pochopil,
že tě i přesto miluju.

A vím,
že to asi nebude jednoduchý.

Jednou mi věř.
A slib mi,
cos neslíbil jiný...
... že počkáš.

/protože v tom je celej svět/