V hlubinách zklamání

Stojím na břehu smutku a zklamání
nad propastí bolesti a zapomnění
se zlomeným srdcem z milování,
má duše se navždy ztrácí v osamění.

Život můj je plný žalu a nezdaru,
proč žít v bolu – raděj bych skonal,
ona milovala mě jen z rozmaru,
já touhou umíral a láskou stonal.

Proč žít, proč se smát, proč milovat,
když vše se jednou změní v prach,
tak bych se chtěl s milou radovat,
jsem však sám a mám z lásky strach.

Vzpomínky mě úzkostí svírají,
ztrácím se pod šlojířem temnoty,
do hlubin mi slzy z tváří padají,
jsem uvězněn v náručí samoty.

Zavírám oči a upadám v zapomnění,
pod trny zmaru a smrtí doteky,
v bezbřehé tmě a v moři utrpení,
ztrácím svou duši a život navěky.