Stále blíž k sobě ...

S prvním sněhem přišlo i další Tvé ze srdce vyznání,
sblížilo nás snad ještě víc a ukázalo rovinu nového poznání!
Zeptal ses: "Nevíš, proč táhne mne to k Tobě stále víc?"
Neznám odpověď, smrtelníkem jsem jen, nic víc ...

Tolikrát jsi mne včera vzal do náruče, tiskl silně k sobě,
já oplácela tu lásku a náklonost stejnou měrou Tobě.
Držel jsi mne pevně za ruku a nechtěl ji za žádnou cenu pustit,
blázínku, i zdi mají uši, musíš mi mou upřímnost odpustit ...

Pak večer telefon, já byla doma opět sama, mohla jsem jej bez obav vzít.
Tys zavolal, že stýská se Ti a chtěl bys se mnou alespoň pár minut být.
Ani jinou odpověď nemohl jsi očekávat, já začala se o překot oblékat,
silný vítr, sníh bičoval do očí, tma, mě však jaro začalo uvnitř zalévat ...

V uličce zapadlé, v ní kavárna vybízela milence k útočišti, chtěla být azylem,
sedli jsme si do koutku, tiše objednali, a pak byli jen my dva, já se svým přítelem.
Vzal jsi mi obličej do dlaní a dlouze se na mne díval, slzy štěstí z tváře slíbal,
viděla jsem, že chceš mi něco říct, tys však raději ruku mou do své vzal ...

Kde toulali se Tvé myšlenky, troufám si říci, že dobře vím,
také na Tebe stále myslím, když bdím, když sen o nás dvou sním ...