Kmet 4. část

Já už chci zapomenout, chci odejít!
No tak! Jdeme? Kdo tady zase zdržuje?
Pak že já! No tak, pánové, hýbněte sebou!
Tahle jízda a ten pocit mě sužuje.

Teď jsme kde? Jídelní vůz, bezva.
Najíme se, napijeme… kam mě zase vlečete?
Pryč od jídla? To je vtip?! Néé!
Mám toho už tak akorát dost! Mluvím, tak zbystřete!

Půjdu s vámi, ale jen pod jednou podmínkou!
Nevlečte mě za sebou jako psa s náhubkem a na vodítku!
Podívám se na vaši hru a zase odejdu.
Dělejme, že se neznáme. Skončíme tuhle trapnou průpovídku!

A tak jsem se šla podívat.
Ach jo, kdybych s nimi také hrát mohla!
Ale flétnu jsem měla vespod kufru.
Kéž bych se na její vytáhnutí zmohla.

Ale stalo se mi veliké štěstí!
Kluci mě seznámili s dirigentem
(moc sympatický chlapík)
Hrála jsem s jedním milým absolventem.

Totiž, oni mi půjčili nástroj.
Lépe se mi v životě nehrálo!
Byl to tak krásný zážitek,
o němž se mi ani ve snu nezdálo.

Díky této zázračné flétně jsem složila zkoušku,
taky se seznámila s klarinetistou Honzou.
Zapomněla jsem na hlad a na žízeň.
Stáli jsme u radiátorů celou cestu (trýznou).

Ale o tom až jindy.
Tady můj příběh končí.
Respektive začíná.
Mám za sebou nejhorší.

„Húú, húú,“ houká nadšeně vlak!
„Písk, písk“ křičí na lidi píšťala.
„Výluka!“ mává průvodčí na dezorientované cestující.
„Mám vystoupit?“ Má mysl váhala.

Nevystoupím, jedu dál!
Vlakem života…