Poslední zklamání

Sama sedím, uprostřed tmavého pokoje
pokoje, kde to velmi dobře znám
slzy po tváři mi stékají
stíny nade mnou cosi si šeptají
Končím s životem, svět mě ničí
nechci žít s pocitem, že jiné patří
nechci být jiná, chci to být já
vše je špatně, nic není tak, jak být má
Nic není moje, ani já nejsem svá
Tak čí jsem? Snad jeho či tvá?

Lhal mi, a přitom mi sliboval
že všechno bude jiný
Chtěla jsem změnit svět, chtěla jsem...
Všechno už bylo.. teď nebude nic
žádná budoucnost
spousta krásných let, pro tebe, pro ni, pro něj
Neotáčej se, nedívej
Jsem jen malá součást světa, jen špatnej vtip
a ty se konečně můžeš začít smát
páč nemůžeš mi už ublížit, nemůžeš mi víc dát

Sny, přání, pohádky, tajemství
to byl můj svět, život i osud
Byla jsem bláhová, když chtěla jsem to změnit
Nezměním nic
nic míň, nic víc
konec a tečka
mlč a dívej se, jak světlo se zháší
a v hlavě mi straší

Myšlenky na toho, kdo to způsobil
myšlenky, co bolí tolik, až mě to zaráží
člověk co po světě chodí, a vůbec neví..
o dívce co tím vším trpí, naříká a prosí
jak je to slůvko? Snad konec? Vysvobození?
Za minulostí velkou tečku. Budoucnost je zmatená.
Co vy o tom víte?
Jsem láskou a zradou zlámaná.
Těžko se rány hojí.
Špatně se zapomíná...
Nikdy nepochopil, co ve mně má...
a už nebude nic, co mi kdy dá...
V mém srdci stálé místo má...
a mně se o něm pořád zdá..
Ve snech nelže, neklame, neubližuje...
Nikdy mě nezklame...
Už nechci vzpomínat...
chci zapomenout...
v noci příjemně usínat....
nebát se snů, které přijdou...

Jde to těžko...
nenávidím tě...
nechci tě už znát...
Už nemůžeš po mně chtít, abych v té blízkosti byla...
nemůžeš chtít, abych normálně žila...
Nemám už naději na lepší život, lepší svět...
Shrnu konec svého bytí do pár vět...

Už se ráno neprobudím,
neuvidím modré nebe,
už nespatřím sníh, který zebe,
žádné slunce, žádný smích,
poslední slza, jež zrodí se v očích mých.
Žluté růže květ, hoří, pálí
mé oči pláčou
Nepůjdu dál, nevím kam dál bych šla
cesta končí....
už nepláče.... poletí... skočí....

Nenávidím tě..
co víc po mně můžeš chtít?
Ale, tvé jméno stále znám...
Stále tě v sobě mám....
Sebe už nepoznávám...
... a proto odlétám....

Byl jsi moje všechno...
a zároveň nic...
Nikdy jsem po tobě nechtěla víc...
než jsi mi mohl dát
a teď to vidím...
krutej fór
už se můžeš začít smát...
ať to konečně můžu vzdát...