středeční večer...

Usínám v posteli a přemýšlím, jaký to bylo,
jaký to bude, a co mi zbylo,
vzpomínky a sny,
křik do deštivý tmy,
Usínat vedle tebe,
já neumím žít bez tebe,

i kdybych chtěla
i kdybych se zamilovala,
i kdyby si mi zase ublížil,
ten večer si nic netušil...

Chci a nechci u tebe naposled spát,
chci a nechci se pak večer sama bát,
nechci slovo naposled,
stejně jako nechci poslouchat těch tisíc vět,
na téma:
my dva a nejsme spolu,
proč mám pocit, že za to mohu?

bojím se jít k tobě spát,
bojím se tě milovat,
ale chci už večer usínat,
a do polštáře denně neplakat...

chci toho moc já vím,
povídal si:"kvůli tobě se i rozpustím"
tak proč je všechno teď těžký zas,
a středa rozpustí to všechno co bylo v nás...

já si jen nedokážu představit tě nemít u sebe,
tak kdyby si mi aspon řekl, jaký to je pro tebe,
je to snad o zvyku?
asi je čas udělat pomlku!!