Sněhová vločka

Zavři oči a jen počkej,
jak na rukou tě chladí.
Když na prst se posadí,
a tekouc zpátky skončej.

Stejně ledová, jako tvá kůže blednoucí,
vratká a také nestálá jako tvá nálada.
Krásněji skládaná než japonská zahrada,
co na lící tvou spadla, ta náhle tonoucí.

Až se ta zář průzračná ztratí,
a tvá dlaň pak rychle zchladne.
Stejně jak lilie bez vody zvadne,
i vločka svůj pád na prst zhatí.

Nakonec se tvá tvářička rozžehne,
tak všechny vločky vzplanou a zmizí.
Stejně otazníky ve vzduchu visí,
které můj smích bezhlavě zažene.

Stejně jako její oči i pleť podobá se sněhu,
tak na tě hledím zamilovaně, pln rozpaků.
Už konec všem přetvářkám a náznakům,
objevil jsem tvou krásu i skrytou něhu.

Konečně nejsem sám,
konečně zrcadlím se v někom má síla.
Obzvlášť mě těší, že je to ta rozkošná víla,
kterou před sebou mám.