Jak končí nepřečtené verše

Tvé oči nikdy neviděly
mé verše psané do řádku,
tvé uši můj zpěv neslyšely,
byť smysly tvé jsou v pořádku.

Tvůj krok se nikdy neubíral,
aby's mi ten můj zkřížila
a tak mě žal u srdce svíral
a bolest v něm mě tížila.

I když jsem věděl že si znova
nepřečteš rýmy z papíru,
psal jsem dál pro tě sladká slova
- snad, že jsem neztrácel víru.

V hlavě si stále tvou tvář nosím,
pořád si krásná velice.
Přečti jen tuhle báseň, prosím,
tuhletu jednu z tisíce.

A když ji v krbu oheň spálí,
vyletí v kouři do nebe,
vítr ji k jiné dívce vzdálí,
ač psána byla pro tebe.

Takových básní vánek nosí,
další maj ptáci na peří,
kvůli nim padaj kapky rosy,
jež pláče když se zešeří.

Kvůli nim padaj slzy slané,
jež pouští jód do ovzduší,
a taky pro ně ten vzduch vane,
mnohé z nich básní vysuší.

Přinese trochej prostořeký,
jenž vzbudí v srdci nadšení.
Takto to chodí celé věky
a nikdo to již nezmění.

Kdyby's mou báseň, moje milá,
nečetla žádnou, skutečně,
jen tím, že jiné potěšila,
já nepsal jsem ji zbytečně.