Nejmilovanější

Lásko, říc´ ti musím, světově velké přiznání,
že teď si čteš, moje lásky vyznání.

Jak hluboké to poznání,
totiž mé lásky seznání.

Musím se ti vyznat z hříchu,
když láska není opak smíchu,
že na dalším přiznání,
podám další vyznání.

Přiznávám se srdce moje,
tlukot tlumí šatu háv,
že vždy vidě tebe,
z útrob hoří silný plám.

Niterná je touhá má,
stát ti vždy co nejblíže,
a srdcem tvé tělo hřát.

Ještě pár slov musím povědět.
Hladím šíji a mnu záda,
tak jak máš to ráda.

Má ty lásko jediná,
přiznávám svou obavu,
nevím jak tě dostanu,
v náruč ty mi uleháváš,
však rád bych i něco více.

Totiž, říci, že dostati tě musím dnes,
jinak pro mě zkončí, ten životní běs.

Miluji tě, ne však proč.
Miluji tě, ne však kvůli,
Miluji tě, i bez aby,
Miluji tě, Miluji.

Teď však jsem klidnější,
když dny bývají bělejší,
neboť pouto už je pevnější,
pevné a milejší.

Okovy k tobě přikován,
teď se již necítím tak sám,
svůj bod ve vesmíru,
ušila s´mi na míru.

Teď jinou lásku nehledám,
a o tom všem já píšu Vám /a především tobě, nejsladčí polibku, zahřívající moje srdíčko v mrazivých dnech/

Ohníček