Tenkrát

A v tu chvíli, kdy tvá ruka lehce zahalila mou
a zašeptala, že vše je v absolutním pořádku,
jsem ucítila,
že k tobě snad
vážně patřím.
Snad jen okamžik zaváhání
a hledání odhodlání
se otočit
a nechat své rty plout blíže k tvým
v očekávání
věci tak přirozené - tak návykové.
A jediným gestem,
jediným vřelým sebevědomým úsměvem
si odkázal veškerou mou plachost a úskočnost
do samého rohu stanu.

Byla jsem to tenkrát ještě stále já?
Stejná a tolikrát jiná?
Očekávání se tiše a nahořkle plížilo vzduchem
a pomalu ubíjelo to známé váhání.

Ty jsi se snažil vyhrát, já se snažila jen neprohrát.