Nevyřčená

Má milá rozmilá, kladeš mi otázky, něžné to bělostné do cesty květiny,
vážné a barevné jak svaté obrázky, snažím se nešlápnout na stonek jediný.

Má milá rozmilá – snad Gellner odpustí – dávám se dnes večer Tvým očím plně všanc,
hoří v nich plamenem, snad slzy nespustí, tančíme tango (snad), společnost ztrácí glanc.

Má milá rozmilá, někdy mi celé dny, zní v hlavě piano Tvým hlasem laděné,
klapkami vysochán akord je malebný, myšlenky usedly na židle dřevěné.

Má milá rozmilá, krajino divoká, s přívlastkem důvěrně známého domova,
s návratem přichází i cena vysoká – ztrácí se touha jít, nohy mám z olova.

Má milá rozmilá, dej vlasům svobodu. Ať se v nich proplavu, má dlaň je delfínem.
Ráno se rozejdem v hlučícím podchodu. Příště však! …příště se neminem….