Dopis

Zdravím tě z blízka či z dálky,
jak se ti to bude zdát,
a u skleničky minerálky
přemýšlím, co ti budu psát.

Víš, Davide, ty jsi prima,
i když tě trochu míň znám,
s tebou je většinou dost psina,
nej kámoš, jakýho mám.

Je tu ale háček malý,
jak jinak, řek bys sám,
nic v životě není dokonalý,
i já svá tajemství mám.

A jedno z nich mě už dost tíží,
docela se tě i týká,
slova se mi v mysli kříží,
jak se taková věc vlastně říká?

Slova mi asi ani nestačí,
to je teda pěkná zrada,
srdce mi unesly křídla ptačí,
já tě mám totiž hrozně ráda.

Už nejsi úplně kamarád,
kdy zlom nastal, vědět bych chtěla,
nejspíš tě začínám milovat,
přišlo to jako rána z děla.

V případě šoku se omlouvám,
když já vyjadřování dobré nemám,
pokračování ti do rukou dávám,
na rozhodnutí tvé tu čekám.

Promiň za tuto formu,
já neodvážila se to říct,
tak odpusť mi, můžeš-li, znovu,
že to sdělení musíš číst.

Snad odpovíš mi jednou,
já v tebe věřím stále,
psala jsem to s velkou něhou,
pusu na tvář atd.

P.S.: pochopím,
pokud nebudeš mě mít rád,
pak tě ale prosím,
zůstaň aspoň kamarád.