City, city, city...

Takové věci se říkávali za letního vánku,
když pohlédl člověk do červánků,
hned na mysli měl veršů tisíce,
které říkával za svitu měsíce.

V tu chvíli city tě ve své moci mají,
a ledy ve tvém srdci náhle tají,
jako by zlo nebylo na světě,
jen štěstí a láska hřeje tě.

Miluji takové vzácné chvíle,
kdy dva samotní lidé bez cíle,
při západu slunce si lásku vyznají,
jejich duše a srdce se v tu chvíli setkají.

Ach, jak chybí mi teplá náruč muže,
ve chvílích, kdy vše se může,
kdy nic zakázané milencům není,
když přemáhá mysl pokušení.

Však nyní se smím oddávat jen snění,
můj vytoužený totiž odolává pokušení,
téměř denně se s ním vídávám,
den za dnem ho poznávám,

jen nevím, zda už pochopil,
jaký je vlastně můj cíl,
tak pořád čekám a doufám,
že jednou přijde sám

neb na jeho dveře zaklepe
láska jednoho děvčete,
prosím, ať jsem to děvče milé,
co uloupí mu srdce celé.