Pověz, Anděli...

Ani nevíš, jak mi scházíš,
jak mě všude doprovázíš.
Nevidíš, co v očích mám,
je to smutek, zázrak i velký klam.

Neodpovíš ani na jedinou z otázek,
dál se díváš na ten obrázek.
Jen ten jediný ti zbyl,
možná proto, že on nepochybil.

Nebojím se, že už nebudu milovat,
mám strach, že mohlo by se stát.
Že téhle lásky se už nezbavím,
vždy, ač nevědomky, si ji vybavím.

Je to něco jako síla magnetu,
dívám se, ale ty stále nejsi tu.
Pohlédni jednou do očí mých,
a pak v nich možná spatříš smích.

Prohlížím si těch pár holých stěn,
možná, že by to chtělo několik změn.
Napadá mě vzít železnou pásku,
a už navždy uzavřít tu lásku.

Nebo možná jen poblouznění, pouhý klam,
však co se má stát, nechť se staň!
Slz pár zas kutálí se po tváři,
a sny celou skutečnost přetváří.

Anděli plachý, teď oči zavři na chvíli,
ve snech mých prohánějí se motýli.
Tak zamávej křídly a osud změn,
jakékoliv přání měj...

Cokoliv za pár chvil s ním bych dala,
dokonce i život svůj si vzala.
Dala ho Tobě, jako dar,
abys splnil, co si chci přát.

Anděli můj, pověz proč nejde vrátit čas,
a vyvarovat se všech těch chyb včas.
Neprožít ty hádky a chvíle zoufalství,
a tu trošku štěstí nevykoupit mnohou bolestí.

A tak zase dívám se na černočerné nebe,
a ani nevnímám mráz, jež nepříjemně zebe.
Jen se ptám, kam se všechny sny poděly,
pověz mi pravdu, můj milý Anděli...

Fallen_Angel