Světlušce

Když padne tma a pohasne světlo,
Když ani hvězdy nesvítí a zmizí ze světa teplo.
Pak jen vzpomínky, jak zranění z války zůstanou,
už nikdy nebudu, jak hlasy šeptají, sám sebou.

A já bosý v temnotě stojím, duši plnou šrámů, ran,
Kolem jen ticho, přesto nejsem nikdy sám.
Lehoučké vločky na kůži zebou,
po tvářích rudé slzy bolesti, ke rtům jedou.

V tom, malinký paprsek oslní mě na chvilí,
kdesi v dálce vysvitnul, najít ho toužím.
V tu ránu sněhem běžím,
směrem kde plamínek žhnul.

Ty stíny v mých žilách, zlostně křičí,
Otoč se, trpěls dost! Ona tě zničí!
Já, ale ve tmě žít nehodlám, se svými duchy.
Za světýlkem spěchám, k výkřikům hluchý.

Pak, co to vidím, snad šálí mě zrak,
na rozcestí víla sedí, vlasy jak rozkvetlý sad.
Ty oči ve mě oheň zapálily, už jen teplo,
žádny chlad, ty oči malé víly ...

Smutně na mě koukne a ukáže na cesty,
Každičká k osudné volbě, slibuje
v obou život šťastný,
avšak já zvolil, půjdu rovně.

A tak na rozcesti sedím, světlo ve svých dlaních,
Plný citu na ni hledím, kolem něhou taje sníh,
život s tebou bude fuška,
jen ty a já, MOJE SVĚTLUŠKA.

Ep: ,, Mrtvé vize v tvém jménu, mrtvé prsty na mé tváři
mrtvé časy v mojich žilách, jen tvoje oči krásně ze tmy září.‘‘