Sladké pokušení

Tys ranním rozbřeskem mého jitra neb i srdcem mého vlastního nitra.
Třpytivějšího drahokamu není než tvého šlechetného srdce, tak i očí co mě každým pohledem mučí.
Smysly svými tě vnímám, jak dítě, jejž neokusilo všechna ovoce poznání a ve svých nejhlubších fantaziích o tobě snívám.
Zrak můj spatřuje aksamitovou pleť, jemnou, lehounkou jak pírko a bílou jak čerstvě padlý sníh a spleť padajících vloček, které se tvoří v chladný led.
Tím ledem jsou rtíky zrudlé a studené, jejž líbají jiného jen mne ne.
Oči moje vidí vlasy havraní, jimiž oslněn jsem, až kapky slz mi z té krásy padají.
Další smyslem jest vůně, jež já cítím, jak tys smyslná a dalším důkazem je to, jaksi nádherná.
Jak kokosová princezna charakteristickou vůní máš, po kokosech a jen po kokosech voníš, že vím jen já, že ji máš.
Jsi jak hořkosladký sen, jež se vkrádá do mé mysli a srdce mé to obrovitě trýzní.
Andreo, ty má Andreo, divoženko a vílo, tys ta, jež se prohání po krajině srdce mého.
Jsi nedosažitelná jak vzdálený břeh a přesto tak blízká, že si raději pro sebe říkám: „Tak ji nech“.
Nečekám na to, abys lásku mi opětovala, smířím se s tím, nechci, abys z lítosti se nade mnou smilovala a do mě zamilovala.
Jdu svou cestou a křížit tvou nebudu, buď šťastná, já se časem zbavím toho lásky přeludu.

Finále