Predposledni...

Venku mrholí a krápe,
moje duše trošku tápe,
pořád na mě kdosi vrápe,
černota se už sápe.

Z mnoha různých měst,
mi lásky dávaly pěst,
měla to být asi zvěst,
že to byla pouhá lest.

Láska je jen boj,
přesto jich je celý roj,
uléhám zpět v svoji kój
a naříkám si, bože mój.

Bez nich by nebylo krásně,
trhalo by mi to dásně,
ze srdce mám pouhé třásně,
sílu mi dávají jen ty básně.

Je láska vždy krutý bol?
lépe našlapovat tiše kol?
musím být já vždy ten vol?
není lepší být na mol?

Chtěl bych jen hrstičku,
dá mi vždy pěstičku,
i pro svoji Leničku,
složil bych písničku.

Mám však vždy pech,
dochází mi už dech,
nejraději bych už lech,
pod ten zelený mech.

Byl to jen životní díl,
měl jsem však daný cíl,
před NÍ bylo dost víl,
po ní už jen černý jíl...