potenciální dítě vánoc, rybí oči v kádích, malý radosti a strasti. ***

Zase jsem nechala uniknout další
potenciální dítě,
dělá tě to šťastným,
vidím to,
když mě bereš do náručí.

Ve zmatenejch dopoledních
stírám vodu z parapetu,
celá propršená noc
nás budila těsně před polednem,
hrnek kafe /kafete/,
trocha sluneční záře mezi roletama,
nemáme rádi slunce po ránu.

Proč je to najednou všechno tak moc krásný?
Cožpak..
to nemohlo bejt tak dřív?
Loupu pomeranč
a myslím na každej kousek tvýho žádostivýho těla,
píšu si holčičí řeči,
maluju po rukou,
pláču nad osudy seriálovejch postav.
Je v tom něco z lidskýho údělu,
z naší jednoduchosti,
složitosti k nepochopení,
tak je to jednoduchý.

Těším se na vánoce,
vím, že nebude sníh,
ale budeš ty,
Praha pod tisícem světel,
dlouhý intervaly tramvají,
vánoční papír, vánoční stužky, vánoční pozdravy.
plný upřímnosti jen tak na oko,
rybí oko!
a malej vánoční stromeček v květináči.
tak to bude.
nedokážu se toho vzdát.
ještě ne.

/a taky bude pseudopoezie,
ta nikdy neumírá,
přežívá veškerý vánoční nevánoční krize,
kávový setkání
a červený kabáty.
už aby to bylo./