Těla a sníh...

Chladné ruce zahřívala svými,
od úst se vznášely páry dýmy,
v čistě bílém sněhu dvě těla ležela
a kolem nich zatoulaná srnečka běžela.

Na ústa chladnoucího líbala
a její slzy mu obličej smáčely,
pak sníh nasbírala a do tváře se mu dívala,
její bratr stál opodál
a opatrně sledoval,
pláče-li.

Tiše plakala a emoce skrývala,
pak přišel jeho poslední výdech,
pláč nahradil hlasitý vzdech
a ona hlavu rezignovaně sklonila.

K jeho strnulému tělu se vrhla,
oči nepřítomně měl zvedlé k nebesům.
Z plných plic křičela, jak jen mohla,
až její hlas dorazil i do lesů.

Pak lesní zvěř vylezla z doupat
a v richém souznění dívku zamilovanou litovali.
a jí z tváří zmizela červeň, jako by blesk uhodil do růží poupat.¨,
zvířátka a bratr zůstali a dál její počínání sledovali.

Když dva dny nato lidé na zasněžený kopec došli,
ke svému údivu obrovskému tři mrtvá těla našli.
Dívka vzdala svůj život, když jí milovaný opustil,
tak ho následovala,
bratr její s ní ulehl k tělu
a předem jí odpustil,
že on s ní zůstane ze sourozenecké lásky a ona svůj život obětovala.

Tak ychlý obrat šťastný život nabral,
komu Bůh dal, také mu vzal.
A my se jen hádat můžeme, co třebas s námi bude dál.