Tak, jak dřív...

Nechci tu dál být
-žít v tom normálním světě,
už není jako dřív
-popsat ho teď dokážu v jedné větě,
už nic, jak dřív,
jen tak tu už neumím žít
.....
Směla bych?
Mám přece klíč...
chybí jen slůvko...,,smíš"...
.....
Nemůžu tu dál žít
-svět jsem ztratila jediným dotykem...
už nic, jak dřív
-ten dotyk nesmažu žádným pohybem,
už nic nesmí být, jak dřív
-tím jediným dotykem chci teď žít
.....
Směla bych?
Mám přece klíč...
chybí jen slůvko...,,smíš"...
.....
Nejde z mysli smýt,
ani odprosit jak tíživý hřích,
už nic, jak dřív
možná změní se v pláč zahořklý smích,
když nevzejde den, tak jak dřív
i přes zákaz odkráčím do noci snít
.....
Směla bych?
Mám přece klíč...
chybí jen slůvko...,,smíš"...
.....
Když dal mi poprvé ochutnat
svým zakázaným polibkům,
už nic, jak dřív
snad zpověď z tajných prožitků,
už nic, co dřív
jen touha má zákaz musí znamenat
.....
Směla bych?
Mám přece klíč...
chybí jen slůvko...,,smíš"...
.....
Lehce a něžně
dal mi ochutnat svým rtům,
jež do říše snů jsou pro mě klíč,
když vášeň šeptá: „Žalostně křič!"
-žal nad poztrádaným slovem...
soud nešeptá ono „smíš"...
.....
Směla bych?
Mám přece klíč...
chybí jen slůvko - „smíš"
-Ne, my nesmíme k sobě blíž...!