Lovec a šelma LII.

Je však šelma, zahnaná do kouta,
a tak na vlastní zkouší se postavit,
cítí se jako by měla pouta,
jak jen se má té bolesti zbavit.

Zranění srazilo ji na zem zpátky,
její řev zazněl ranním tichem,
byla to beznaděj jedné matky,
když bolest projela ji břichem.

Strhnul ze sebe kabát, jež měl,
aby mohl sundat si košili,
na ránu ji přiložil, teď už směl,
nasáklá krví byla za chvíli.

Klečel vedle ní a nechtěl si přiznat,
jak je bezmocný a jak ji ztrácí,
proč opouští ho, když chtěl ji poznat,
vnímal, jak vzpomínky se mu vrací.

Prsty zabořené do její srsti
a pohled upřený do jejích očí,
vidí, jak spadla tenkrát do propasti,
proč se mu najednou hlava točí.

Na tvářích cítí chladné slzy,
které smutek a vztek posílá ven,
proč musí se rozloučit tak brzy,
kruté probuzení, jež zabíjí sen.

Jak slabé je její mručení,
přesto jedno z mláďat přilákalo,
fenka stáhla se dle poručení,
očividně vše kotě vylekalo.

Vyděšeně šlo za svou mámou,
bojácný byl každý jeho krok,
chtělo cítit tu přítomnost známou,
kterou milovalo celý půlrok...