Pozvolna...

Čas stálé plyne dál
a já pořád nevím co jsem komu udělal.
Teď vidím jenom prázdný sál
v něm tebe hrající hudbu a parket co by pohledal.
V tom sále jsi vážně jenom ty,
Tvůj úsměv září, jak maják a stejně tak tvé rty.

Sedíš na pozlacené židli,
jenž barvou splývá s tvými vlásky.
Chtěl bych říct smím prosit?
a vyznat se ti ze své lásky.

Však bojím se, že řekneš ne,
že chvíle se mnou byly nádherné.
Přec nemůžeš se zvednout a nastavit mi líc,
máš mě velmi ráda, ale já nemůžu chtít víc.

A tak jen stojím a potichu čekám,
až hudba dohraje.
Nevydržím a před tebe klekám,
pochybnosti táhněte do háje.

A říkám ti ta něžná slova,
říkám ti je teď znova a znova.

Mám tě rád, díky tobě mám zas pro koho psát.
Mám tě rád, jsi můj ostrov v neklidném moři.
Mám tě rád, teď chci tě v rukou svých hřát.
A víc než to, jsi element krásy co život můj tvoří.

Jsi nádherná,
nemám rád, když říkáš, že ne.
Víc než potřebná,
Pro mé další polibky roztoužené.