Přání,které se nemění ve skutečnost,ale v krásný sen

Kdysi jsem měla přání,
bylo to přání mých snu!
Jenže bylo moc velké,
ale krásné.
To přání se těžko dalo vyplnit,
chtěla jsem,
aby mě miloval.
Tak jako já miluji jeho,
vím je to troufalé,
chtít po někom,
aby miloval!
Jenže to dělá ta zoufalost
a smutek,
co ve mě převládá.
Jsem zaplněná láskou k němu,
ta láska se už nedá ovládat.
Je moc silná...,
asi jako sálavé plameny ohně.
Je už tak moc silná,
že už neovládám ani své city.
Strašně moc se mi po něm stýská,
vždy když ho vidím...
Po tváři mi stékají slzy,
on to nevidí...
Vůbec nic netuší,
sladce si usíná
a spánek mu nic,
ale vůbec nic neruší...
Zato já nemohu spát,
když vím že mě nemá rád.
Jak mu to dát na jevo?
Bude mě poslouchat?...
Nevím začínám se ztrácet,
začínám usínat...
V tu chvíli se mi začal zdát sen...
A náhle se tam oběvil,
ano je to on...
Ten o kterém píši tuto básni...
Je to ten,
o kterém se mi zdá každý den sen...
Dnes tam stál,
nevěděl kudy...kam
A pak?...
náhle mě spatřil...
Krásně se pousmál...
A pomalinku se ke mě přibližoval.
Nevěděla jsem co dělat mám.
Byla jsem tak zmatená!
Že jsem zůstala stát...
on mě však chytl za ruku.
Řekl...,
že mě má rád...
a že mi ce pusu dat...
Byla jsem tak šťastná...
že se mi to nebude už jenom zdát...
Ale pak?!....
Co by se nestalo...
začalo se mi to všechno rozmazávat...!!!
Tíí..Tíí...Tííííííí
BUDÍK ZAZVOJIL...
To byl konec,
konec...měho krásného snu...a toužebného přání...