Nevím kdo jsi zač?

Můj svět zahltil pocit,
pocit, který vedl mé kroky do neznáma.
Po schodech studených, v závanu strachu kráčela jsem sama.

Mé kroky se zastavily před jedním letitým zrcadlem.
Napohled ošklivé stářím popraskaným rámem.
Když pohlédla jsem do jeho orazu, tak jsem viděla.
Obraz dívky jež se usmívala,
dívala se na mne jako bych tam sama stála.

Však žal jako bodná rána k tobě tlačí, láska už musí pominout.
Mé slzy můj smutek značí, kéž by mi mohl prominout.
Moje rozhodnutí nezměním, pro novou šanci jedinou.
Vím, že mezi tím děním, příjdu o tvou příklonost každou vteřinou.

Život je takový, každý jej podle sebe musí žíz.
Co každý prožije mnohé poraní, a však vím . že bez tebe nemohu být.
Je to jako bych byla zavřená s mříží z železa,
jako bych nemohla, jako by mě nutkavost posedla.
Chtěla bych si vybrat tvojí tvář, ale jeho duši,
vím, že život je ctnostný lhář, že nezáleží na tom co komu sluší.

Mám, ale výčitku, jenž bodá mě do srdce,
říká "ach můj rozume vrať se".
Nikdy si mi sic lásky nedal tolik, kolik jsem si přála.
Ale něco mě táhlo, něco proč jsem Šťastná byla.
Byl jsi slunce, které rozzářilo můj šedý svět.
Vrátilo žezlo k ruce, a posunul mě o krok zpět.

Jako bych poprvé mohla být jinou, dívkou, princeznou svého království.

Něco končí něco začíná,
tak kde smrt dělí kosou.
Tem, světlo pohasíná, tam kde slzy jsou cennou rosou.
Jsem bláznivá, možná šaškem pro veřejnost.
A však do snů zasněná, nemám teď potřebu myslet na budoucnost.

Tys říkal mi jiného než si dělal, pro mne, že já všechno.
A já pro tebe nic, že prý mne nehne a nakonec si mě nazval běhno.
Myslíš, že jsi dokonalý, když svým vzhledem okouzluješ ostatní?
Ne něco jako láska, jsou ti slova lhostejný.

Jak mám říct, že má slova pravdu mluvila.
Než si mi nedal víc, než to po čem jsem toužila.
Po jediném "mám tě rád"
ach po tom jsem toužila, to jediné míti snad.

Jenže ty si tak zbabělí ani tu pravdu mi nechceš povědět.
Nevím kam se polibky poděli, kam zmizeli.. A jak se to mám dovědět.
Co mám udělat abych byla konečně svobodná
moje mysl aby konečne nebyla tebou spoutaná?

Jak těžké je pro mne říkat, že vše půjde lehce.
Když po nocích nutíš mě naříkat, proč tvé srdce mé nechce.
Prosím tě každý den, abys mne nenechal žít v tom dlouhém tichu.
Jenže pro tebe je důležitý jen tvůj sen a mé trápení je ti k smíchu.

Klečím tu na zemi studené a nechápu proč musím doufat.
Že vše co bylo je ztracené, a nezbývá mi víc než zoufat.
Dívat se na tvojí fotku, a vzpomínat na tebe.
Přestat žít v tomto zmatku a začít myslet i na sebe.

Vím, že to je jiné než jsem si přála,
proč se mi ta láska asi jenom zdála.
Jen jedno slovo stačí aby má minulost byla mým hrobem.
A to navždy tě opusti a říct to smutné

"sbohem"