Vídávala ho

Vídávala ho

Vídávala jeho pohledy,
když se o ní mluvilo,
cítila, jak se mu srdce něžností rozlilo,
znávala ho ještě onehdy.
Dívala se na jeho úsměv,
na koutek, který se zvedne v radosti,
říkala si, jak je zvláštní jeho zjev,
říkala, že je krásný dosti.
Nikdy oči neotevřela,
když před ní pravda zněla.

Vídávala ho ve spaní,
právě v hluboké noci,
nedokázala sebe přemoci,
když se probudila, přišlo zklamání.
Plna citu se dívala, jak přemýšlí
a vždy jeho myšlenky znala,
nikdy k sobě blíže nedošli,
nepřiznala si, že se bála.
Znávala ho, ne sebe
a teď k němu promlouvá do nebe.

Vídávala ho ulicí jít,
s hlavou skloněnou,
a když pohlédl láskou upřímnou,
otočila se a nechtěla přestat snít.
Nepoznávala jeho pohnutky,
neviděla, co v srdci má,
a když se otočila za ním zpátky,
ztratil se, jako před jarem zima.
Nerozeznávala skutečnost od snů,
když ji před očima uteklo tisíce dnů.

Vídávala lidi, kteří ho znali,
mluvívala s nimi
jako s kamarády svými,
ale vždy se na něj oni ptali.
Myslila na něj s láskou,
vzpomínala jak se smál,
jen se trápila s jedinou otázkou:
zda i on ji miloval.
Odešel jako voják před bitvou,
který zanechal osamělou milou svou.