Marguerite

Do vlasů se cuchá její touha,
když den se má narodit.
V pravou půlnoc do nebe se rouhá,
když oči zavírá, zasněná Marguerite.

Barevné hvězdy její oči milují,
když plují tmavým tichem.
Snad se tedy smilují,
nad jejím milým bezostychem.

Všechny chtěla by posbírat,
na kus látky připíchnout.
Celé nebe uhlídat
a všechny srdcem obejmout.

Dlouhou vlečkou prach zloby stírat,
mezi šňůrky korzetu květy si vplést.
Slanou rosu z očí sbírat,
jak rudá růže, v kráse si kvést.

Přešťastná úsměvem uhrane,
ty, co se smutkem samy chtěli by jít.
vyhraje sázky pro všechny prohrané,
má drahá Marguerite...