tak až si dám jednou říct

Na kolečkové brusli jedu proti zdi,
bez brzdy.
Proháním se na divokém oři k hloubce moří,
bez uzdy.
Nahá se svící, toulám se ulicí,
přesně v půlnoci, lákám svou bezmocí.
Celé týdny nejraději, trávím v leže na kolejích,
a když blízko houká vlak, líně vzhlížím do oblak.

Spoustu věcím dělám špatně,
tropím mnoho volovin,
když chci zmínit tu největší,
dlouho v mysli nelovím:
Tenkrát v noci - tisíc skutků,
sto zbytečných slov,
ty a já - dvě nahé duše, skrytá těla,
strop.
Věděl jsi, že jsem to chtěla,
ty také a pak .....
ty a já - dvě nahá těla, skrytá duše,
strop.
Nač jsou noci? nač je pláč?
Nač je touha? Co jsi zač?

Tak až si dám jednou říct,
spálím moji bolest v prach,
nasypu ji v spirálách
na špinavé misky vah.

Tak až si dám jednou říct,
pošlu poštou pusu
a na tvoji zrádnou hlavu
hodím bednu trusu.