Lavičky

Leskne se stříbro v příborníku,
v němž průvan tenčí cinkot lžiček.
Zbyl jen prstýnek na chodníku
s čtyřmi písmeny u laviček.

Prstýnek zlatý s růženínem,
s vyrytým vzorcem úhlopříček,
pár prázdných lahví čpících vínem,
s čtyřmi písmeny u laviček.

Na zemi spad ti jednou v létě,
asi ti sklouzl z prsteníčku.
Sklouzl jak štětec po paletě
a spadl dolů před lavičku.

V červnovém parnu park jen vadl,
též vrby byly bez kočiček.
Zakřik jsem na tě, že ti spadl
-zakutálený u laviček-.

Tak si se na mě otočila,
já si všim něhy zpod tvých víček
a byl jsem rád, že jsi ztratila
zlatý prstýnek u laviček.

Tam jsi mi chvilku děkovala
i potom v baru plném svíček,
k sobě domů sis mně pozvala.
To byla již tma u laviček.

Za pár dní jsem ti líbal spánky
- to rozvíjel jsem vztahu klíček -
v parku jsem klíčem od své schránky
vryl monogramy do laviček.

Pak jsem ti vybral, zaručeně,
prstýnek nejhezčí z poliček.
Snad se ti líbil víc, snad méně,
než ten, co ti spad u laviček.

Červen, červenec, srpen, září,
- mění se výraz dívčích líček,
tak nevím, proč už na tvé tváři
není ten usměv od laviček.

Červenec, srpen, září, říjen,
- snad vzpříčilo se příliš příček.
Nadobro je konec. Už chybí jen
ukončit ten vztah od laviček.

Zas jsme si dali schůzku v háji,
kolem chodila spousta triček.
Míjeli tiše na okraji
vryté písmena do laviček.

V tom parku ode mně prstýnek
vzteky servala‘s z prsteníčku,
že tíží tě jak váha činek,
a hodila‘s ho pod lavičku.

Jak se tak dívám na to zpátky,
byl jsem jen jednou ze tvých hříček.
Tohle nebude děj z pohádky
s názvem Setkání u laviček.

Tenkrát nepadlo tam moc díků,
nebyli jsme jak pár hrdliček.
Zved jsem ten prsten na chodníku
a odešel jsem od laviček.