Čarodějka

Na starém hradu, za černé noci,
s životem hraju,jako ti vlci.
Bylinky sbírám při měsíci,
za všechny mrtvé zapálím svíci.
Před sluncem skrývám se,
mučí mě,sžírá,
po každém paprsku-v mým srdci díra.
Před oltářem v černém plášti
kouzlím proti zlu a zášti.
Pentagramy po zdech maluju,
sem tam nějakou věc obětuju.
Nesnáším noc a přece v ní žiju,
nenávidím slzy a přece je piju.
Možnost lásky karty nevidí
a tak se straním pryč od lidí.
Určitě se stala někde chyba,
a proto se mi teď tak špatně dýchá.
Chápu tvé představy mylné,
ale já nejsem kouzelnice Kirké.
Já jsem ta s kterou si život hází,
jsem ta kterou si přived do nesnází.
Pomstu však připravovat nebudu,
ani se kvůli tobě nedám na Vúdú.
Jela jsem na čertovi,
skočila mu do sedla,
to už je dávno pryč,
už nejsem posedlá.
Nikdo už nemá plány,
nikam už nemíří,
a když jsi sladká jak med,
žerou tě upíři.
Už jsem si na smutnej život,
už jsem si navykla,
ani mi nevadí otravný strašidla.
Teď žádám tě,
otoč se,
usměj a stůj,
chci ti dát krátké sbohem,
jdu k padlým andělům.