Na chvíli Popelkou

Hodina duchů. Zvoní telefon. Voláš ty, můj jediný ...
Plníš si manželské povinnosti, jsi dokonale nevinný.
Jsi se ženou a párem přátel na plese maturitním,
ale všude mne hledáš, a já se přiznávám, chci být také s ním.

Přála bych si, aby mne navštivila hodná kouzelná kmotřička,
aby mávla kouzelným proutkem a já v princeznu se proměnila celičká.
Abych tu stála nalíčená, učesaná, oblečená a ve střevíčkách skleněných,
aby před domem stál taxík, který by mne dovezl do objetí Tvých ...

Vplula bych do sálu a hledala bych svého prince z pohádky,
ale vím, že bych zkazila večer Tvé ženě. Zase výčitky, hádky ...
Než vidět Tě nešťastného, stáhla bych se tak jako už tolikrát.
Ale pohádku o Popelce je mi souzeno do konce dohrát ...

Utíkala bych, hořké slzy polykala bych. Ty co bych spolykat nestihla,
mráz by proměnil ve skleněné perly, nad tou nádherou bych až zjihla.
Perlové slzy padaly by na promrzlou zem, hlavu sklopím ...
Střevíček skleněný chybí, kde mohla jsem jej ztratit, nevím.

Pohádka o Popelce by se rázem změnila v tu o děvčátku se zápalkami,
je mi zima, smutno, nahlížím lidem do oken, nevím si se svými city rady ...
Najde má láska ten skleněný střevíček? Vyběhl by za mnou vůbec ven?
Nemohu ho trápit, musí zůstat ještě u své rodiny ... Chci snít dál svůj pohádkový sen!