Lavička

Lavička, jak běžné a prázdné místo.
Občas sem zavítá návštěvník, občas ne.
Ale i přes to, pro mne to je něco víc.
Je to místo, kde jsem ti dal své srdce.

Milovat nebo vůbec cítit, zvládl jsem to?
A co to vůbec znamená? Dokážu to ovládnout?
K čemu mě vede mé srdce a k čemu rozum?
Možná že už navždy budu jen tvůj, bojím se?

Chci tě objímat a také tě líbat. Tvé rty
stále dokola ochutnávat, splnit své sny.
Naše společná budoucnost mohla být krásná,
kdybych já nebyl blbec, mohlas být šťastná.

Seděli jsme jen tak dál, na té lavičce.
Seděli a objímali se, ale co to znamenalo?
V dlouhém čase bude ještě tato lavička zde,
ale kde budu já a kde ty? Možná spolu, možná ne.

Dál miluji tvou krásnou tvář, dál miluji tě celou.
Miluji to, jenž dělá tě tím, čím jsi ty, miluji tebe.
Nedokážu si představit, jak bych mohl žít sám,
navěky sám a bez tebe. Bez lásky, která byla dokonalou.