Verše o básníkovi

Zase se díváš jiným směrem
Očima propaluju tvá záda
Schovaná za nejbližším keřem
Proč tě mám vlastně ráda?
Nepřestávám se sama sebe ptát
Takže první krok je zase na mě?
Když ty jsi schopný tu dál jen stát
Ale co když je všechno špatně?

Jak si můžu myslet, že ti na mě záleží?
Nikdy si nic takového neprojevil
Tyhle myšlenky tíží mě jako závaží
Jakým právem ses tu zjevil?

...

Jsi jako hvězda na temný obloze
Toužím znovu spatřit tu záři
Jako studna v nejbližší oáze
Kapky stékají ti po tváři
Dnes a denně zase o ní mluvíš
Na tom, že já miluji tebe
Však jen stěží něco změníš

Upírám zrak na noční nebe
Usmívám se, zavírám oči
Není to zdání, zase mi hrabe
Zem po nohama se mi točí
Znovu a znovu hýčkám si vzpomínku
Tvůj hlas byl tichý jako třepot křídel víly
Všechny mé verše skončily v ohýnku
Žádným slovem nelze popsat tu příliš krátkou chvíli

Stále někam spěcháš, na okamžik, zastav se, milovaný
Chci si vrýt tvou tvář do paměti
Trochu velký nos, plné rty, znám ten obličej světlými vlasy lemovaný
V modrošedých hlubinách můžu se potápět i
A když zhasnou světla, v neklidné mysli ucítíš mír a pohodu
Nespoutaně krásné oči zněžní v tlumené záři svíček
Básníku, dražší mi než kterýkoli sen, já nosím tvou podobu
Nosím ji na vnitřní straně víček.