Temnota

Běžela tmou,běžela lesem.
Ptala se stromů,ptala se:Kde jsem?
Bylo ticho, stromy mlčely,
jen kroky za ní dál být slyšely.
Bála se šíleně,bála se moc,
že už se neprobudí,že neuvidí už černou noc..
Bylo ticho,srdce jí bušilo,
kdyby tak znalo,kdyby tak tušilo...
Běžela dál, běžela bosa.
Bodalo ji trní a zabla rosa.
Ty kroky utichly,
zachvátila ji panika,
otočila se a uviděla mladíka.
Oplýval šarmem,jiskrný pohled měl,
Proč před ním utíkala,nikdo nevěděl.
Omdlela únavou snad
a tak si ji mladík odnesl na svůj hrad.
Probudila se až ráno,
v nádherném pokoji.
Ona nic nevěděla,
jen služební věděli..
Sháněla se po Panu,
ten však mizí po ránu.
Nabídli jí pomoc - má si počkat na noc.
V zahradě,kde růže voněla,
čekala až do večera.
Přišel večer a s ním i on,
viděla ho a srdce jí bilo jako zvon.
Potom šli zpátky do hradu,
opustili růžovou zahradu.
Oči jí kmitaly nahoru-dolů..
jak prohlížela si ho,
dlouho do noci pak povídali si spolu.
A tak to šlo....noc a den.
Noc propovídala a proflinkala den.
Jedna noc však byla jiná...
plná vášně,co si dívka vzpomíná.
Pak políbil ji na šíji,co ti dva spolu prožili...
....oči jí zhasly na chvíly.
Pak se znovu probudila,
ale v obličeji poněkud bílá.
Teď ví co je pravý chlad,
na druhou stranu ji má někdo rád.
Možná,že by měla být smutná,
teď ví že je skoro mrtvá.
Teď slunce ji v temnotě vězní.
Teď ven nemůže...upír je z ní...