Drahý můj.

Zahleděn do země
kráčel jsi ulicí,
s naznačeným jemně
úsměvem na líci.

Jak by ho nakreslil
Michelangelo sám,
přesně tak se mi vryl
do mysli, kde tě mám.

Rty pevně semknuty,
z nichž já chci vláhu pít,
byl by osud krutý
nesmět je políbit.

A v modrých studánkách
hasívám svou žízeň,
umírala bych v tmách,
nemít jejich přízeň.

Bez lásky život žit
není tak hezký,
jen jako víno pít
za peníz mrzký.

I láskou opít se
dost dobře dá se,
jenže se opice
přičítá kráse.

Relativních pojmů
královnou bývá,
však skutečných dojmů
nezneužívá.

Dala bych cokoli
s tebou za chvíle,
vesmír i okolí,
světelné míle.

Vše, co jsem kdy měla,
a co budu mít,
vše bych vyměnila.
Nenechám si tě vzít!