láska mezi školními lavicemi

Sním, ačkoli je den,
celý život je jako divný sen,
přemýšlím a nevnímám svět,
třeba zrovna tak jako teď.

Zvláštní myšlenky se mi honí hlavou
a minuty si jen tak plavou
v té velké řece času,
každá z chvil má svou krásu.

Je mi jako bych nebyla
součástí času - všudybyla,
dějí se události kolem mě velký
a já je vidím jakoby "z dálky".

Snad je to můj úkol snad i můj řád,
zdali dotyčný měl by mě rád?
na to můžu se snad jenom ptát
sama sebe, jeho nikdy snad.

To mě trápí snad více
než ve škole učebnice,
stále se oddávám představám,
že jej blízko sebe mám.

Legrace s ním je veliká,
s ním čas tak rychle utíká,
ale když si pomyslím,
že na něj tajně myslím...

Já jsem hrozně zmatená,
zda je to možnost reálná...
Snaha je, má odvaha sílí
každou chvílí, jež s ním sdílím.

Však vzdálí se na metry ode mne,
moje líc lehce pobledne.
Naivně se asi domnívám,
že když se na něj hezky podívám,

že záhy bude všechno jiné
a pochopí, že jsem stvoření vlídné,
že mu chci i modré z nebe dát,
jen když si to bude přát.

Jenže kdo ví, zda reálné
je mé uvažování zamilované,
jak tohle všechno dopadne?
Snad dobře, ale třeba taky ne...

Však není pochyb v mých představách,
v těch nejkrásnějších náladách,
o kom jiném, než o něm stále
nechám si v klidu zdáti dále.

Realita je však jiná,
kolem něj bývá vždy jiná...
a já nervózní začínám být,
to žárlivost do mě chce rýt.

Tak užírám se sama
mezi ostatníma studentkama,
perly z očí mi do klína padají
a ve mě se pocity bouřejí.

Achjo, proč já jen toužím
a zbytečně se soužím
po něčem, jež mi souzeno není,
pro mě zbývá jen umučení.

Nikdo mi z toho nepomůže,
jen sama prožiji své hoře,
proti nedůvěře nic nezmůže
ani světice, co nepodvedla by muže.