Hladina

Co v noci přišlo,
zas rychle zmizelo.
Rozplynul se oblak touhy,
jen trochu citu zůstalo.

Zůstal s ním i chlad,
se kterým já bojuju,
ja chtěl se s ním i prát,
však nemůžu, už ani neumím se smát.

Přelet supů ticha,
nad mořem širokým mé touhy
zanechal tu matnou stopu,
nevýrazný cit jen pouhý.

Když přijde ráno,
opět vzroste hladina touhy
a já hledám místo pro své slouhy,
jež nenacházím...
a místo moře hladiny,
zůstane zde potůček jen jediný.

Avšak až naleznu znovu
to místo pro své touhy,
objeví se zase moře hadina,
která bude široká
a v níž se krásně usíná.