Lehká děva

Vhozena do vody života byla,
Sotva svět poznala sirota milá

Krutý boj sváděla na panském dvoře,
Místo by orala, tak kůň s ní oře.

Neměla rodokmen, peněz ni zbraně,
Do boje s životem jen holé dlaně.

Na panství zavítal veliký pán,
Zbavil jí roboty, stiskl jí dlaň.

Dívka jež neznala doposud soucitu,
moc lehce propadla krásnému pocitu.

Pánovi sloužiti toužila oddaně,
Při tom mu srdce své složila do dlaně.

Pán jež se zahleděl do chudé panny,
Odjel v boj, s křižáky, chtíc boží many.

Panna pak zmítajíc se v kole osudu,
Si chtíčem zlovolným ušila ostudu.

S třinácti rytíři na loži dlela,
Pokaždé doufajíc. Že lásku měla.

Snad jí Bůh odpustí zhýralé tělo,
Když srdce přečisté s křižáky dlelo.

Puzeni vlastními ženami, stateční rytíři,
Jeden den překrásný vedou ji k pranýři.

Dívka slzy polykala, srdce její čisté,
V této době převrácené nemá už nic jisté.

„Kdyby Bůh posoudil každého z rytířů,
na tomhle dvoře pak není dost pranýřů.“

Když velký pán, slávou zničen vrátil se zpět ne panství,
Jeho panna padla bičem pro své lásky zoufalství.