Náš postelový vesmír

Mléčnou dráhou marných přání
poletíme za svítání.
Poplujeme na lodi,
než se ráno narodí.

Obeplujem všechny stesky
dlouhé cesty, krátké stezky.
(Procestujem všechno hezky,
než nás srazí třesky plesky.)
Než se, lásko, začneš ptát,
kdy přijde Ikarův pád.

Kdy se křídla voru
změní na potvoru,
která všechno zničí –
i tvé slzy v chtíči.

Tak nečekej a žij a leť!
Zpívej si a hraj a kveť!
Než bude pozdě, pozdě k ránu,
kdy všechna „miláčku“ jdou spát
a umírat bude „mám tě rád“.

Chlad postele už na nás dýchá,
těla nám tvoří výkřiky ticha,
zapomenutá vyznání
a prý lásce nic nebrání.

Nám stačí jeden společný sen
a vše je ztraceno a noc je den.
Tvá píseň mlčí, má báseň nudí,
tvé horké ruce můj vesmír studí.

Zbude nám naše smutné bytí,
ranní zpěv vlků a ptačí vytí.
Fantazie výletů ke hvězdám
a bude smutno – tobě, mě i nám.