Gleina

Vrací se mi před oči tvá krásná tvář.
Sladká a roztomilá jako sluneční zář.

Vrací se mi k uším tvá krásná slova,
která slýchával jsem pořád a znova.

Kráčím sám prázdnou ulicí. Sám, bez tebe.
Do dálky zahleděn a uzavřen sám do sebe.

Rozhodným krokem jdu stále dál, ale nevím kam.
Možná na konec, zase zpět a pak zase znovu tam.

Možná zajdu za tebou, lásko má. Kdo ví.
Snad jen bůh mi na tuhle otázku odpoví.

Jak stále jdu po cestě své, která již končí,
mám před sebou obraz, jež se v krvi smočí.

A ta krev je má? Nebo je tvá? Možná je nás
obou. Možná je to naše láska, které upadl vlas.

Opět se rozejdu k posledním krokům,
své uši otevřu milostným zvukům.

Jsi to ty, slyším tebe, jak jsi v náručí jiného.
Jak si užívá tvého těla, tak hebkého a krásného.

Nemůžu jít dále, ale ani zpět.
Tohle je ten drsný a krutý svět.

Už necítím nic, jen v srdci svém prázdnotu.
Mám sucho v hrdle a cítím jen samotu.

A teď bolí to víc a víc, jako šíp.
V nitru mém už není nic, nikdy víc.

Zemřelas, ale až po tak dlouhé době.
Nech mě již, už nechci nic po tobě.