Nikdy už tě nepotkám

Z parapetu za oknem v teple,
dívám se jak po kolejích tramvaj,
se šedými skly s milostnými psaními,
od zastávky k zastávce bez únavy ujíždí.

Protější barák pln černých oken,
snad dívá se z nich někdo stejně jako já,
do deště jenž mění se v pomalý sníh,
který překrývá dětské psaníčka na silnici.

Pod okny krámek s růžemi,
kde několikrát nakupoval jsem pro tebe,
vázanou kytici s kouskem kapradí,
pro tvé srdce a nádherné rty.

Kousek dále, výše v ulici,
hospoda s názvem „ U nás“
kolikrát jsme tam až do rána v objetí snili,
společně s hostinským a jeho psem.

U našich dveří několik poštovních schránek,
nejen na dopisy, či snad kondolence,
ale byly jen pro naše milostná psaní,
v kterých dával jsem ti své srdce.

Je to pěkná ulice a pěkný dům,
škoda že vše je to jen lež,
snad sen v mé mysli,
kde vedle tebe stále ležím.

Sedím u počítače,
vše to byla lež až na jednu věc,
nedívám se z okna,
máme žaluzie,
krámek s růžemi snad jen v hlavě,
květiny na zahradě jsem ti trhal,
vše to byla lež až na jednu věc,
a to že miluji tě srdcem svým celým,
a nikdy a nikdy už tě nepotkám…