Alpská elegie

Milostná poezie krásná,
další pokus pro tebe mám.
Má lahev už je zase prázdná,
znovu jsem se ocit sám.

Ne sám! Tome, už zas přeháníš!
Lásku máš, byť vzdálenou.
Tak alespoň slova naháníš,
samozřejmě pro milou.

Dálka, kilometrů tisíce,
několik jezer a hor.
Prý pouze tři čtvrtě měsíce,
ale pro mě je to mor.

Jistě, v kontaktu jsme stále,
ale dotyk je jiný.
Snad jestli to tak půjde dále,
nebudu už ten milý.

Dost!!!

Na obloze je tolik světel,
však z noci nemám strach.
Za láskou bych nejradši letěl
a v dálce hvězdná prach.

Měsíční světlo ničí stíny,
ze smutku se uklidním.
Ne boj s větrnými mlýny,
krásko, zas tě uvidím!

Čas stále jen dopředu běží,
To je přece známý jev.
Beru svět, jak přede mnou leží,
horolezec přijde zpět.

Přijde zpět a začne tě líbat,
šaty ti sundá lehce.
Dřív než se těla začnou míhat,
hladit tě bude lehce.

Pak začne známé dovádění,
dotýkání po těle.
Ke hříchu sladké navádění
a to všechno nesměle.

S touto myšlenkou se loučím,
moc tě lásko miluju!
Svou Alpskou elegii končím,
za tvou lásku děkuju.