Rozhořel kámen...

Rozhořel kámen tělo mé,
se opět do vln moři chystá
udusit kroky nebohé,
jež pálí ústy dávná místa.

Upadlo slunci světla den,
tma prstem kárá svého lháře.
Stavěl jsem nebe z cihel pěn
tekoucí ústy dvojí tváře.

Držel jsem pevně svazek chrám,
od zvonu pot stékal dlaní.
Hlas kopřiv rozpálil se nám
a shořel v prachu pod hvězdami,

pod kterých dřív já protančil
jsem plátna obraz tvého snění;
a k vůni růži opatřil
mandlí chuť sladkých políbení.

Nezbylo nic už z očí těch,
jež mráz je svými ústy líbal.
Když jednou vsáknou rety plech,
stěží by žárem srdce vítal.

Nechť klidně protančí můj čas
ten oheň,v níž chladí tvář jiskra.
Cítím už plamen mořských řas..
Vracím se k tobě v známá místa.