V kině?

Dívám se na film,
ač je celý němý,
Tak Charlie Chaplin,
v něm hrdina není.

Kdo by se odtrhnul?
I když jak zdá se,
nikdo se nepohnul,
v té filmové kráse.

Dokonalost barev,
ta scéna, ten nápad.
Ač není to na krev,
tak težko to chápat.

Jaký je důvod,
že klid mi to nedá,
Myšlenek průvod,
tu pointu hledá.

Je to tou herečkou,
růžičkou v rozkvětu,
že hořím horečkou,
a slova si pletu.

„Je to přirozené,“
jak by řekl Nietzsche.
„Praxí doložené,
co se tebe týče.“

„Je třeba zapírat,“
Plzák hned dodá.
„Pravdu srdci otvírat,
pro vztah je škoda.“

Provinilý, zmatený,
cítím se nyní.
Když vlasů prameny,
má ústa míjí.

Nejde se udržet,
pud ten je silnější.
Kráska od a do z,
v náručí mne konejší.

Ta ústa, ta ňadra,
a růžová líčka.
Když deka mi spadla,
studem přivře víčka.

Pak už jen něžnosti,
střídá ta vášeň.
Jako když z radosti,
rodí se báseň.

Blíží se vrchol,
už návratu není,
Jsi chtíče idol,
rozléhá se zemí.

Už se to blíží,
jen malou chvilinku,
najednou „tý tý tý,“
zvonění budíku.

Co se to stalo?
Kde je ta bohyně?
„Zažil jsem málo“,
rozhlížím se po kině.

Ležím však v posteli,
rozespalý, nahý.
„Vstávat byste měli,“
v rádiu zprávy.

Pomalu mi dochází
že byl to jen sen,
ten film i stou extází,
a teď už je den.

Já kouknu se na mobil,
ha ... ach ta podoba,
„že bych se neprobudil?“
není to náhoda?

Teď už mi dochází,
co se tu stalo,
s kým prošel jsem extází,
a né jen málo.

Ta záhadná žena,
beátnická kráska,
není beze jmenná,
je to má Láska.